V širokém smyslu hodnotící postoje mluvčího k (propozičnímu) obsahu věty nebo k jeho částem (propoziční postoje). Zakládají se na subjektivním hodnocení stupně pravdivosti obsahu (↗epistémický postoj), na uvádění zdrojů, které mluvčí k tvrzenému obsahu má (percepce, inference, cizí mínění), popř. na vyjádření preferenčních vztahů k obsahu, na vyjádření kladného n. záporného hodnocení a taky na vyjádření emocí (překvapení, radost, zklamání, …). V přístupech spolupracujících s ↗DVS se řadí k tzv. třetímu syntaktickému plánu (✍Poldauf, 1964; ✍Daneš, 1964). V tomto rámci se p.m. chápou jako jeden z typů komentářů mluvčího.

Klasifikace postojů není jednotná, ovlivňuje ji jednak chápání ↗epistémické modality, jednak postulovaná šíře prostředků, které se jako vyjádření postojů prezentují. Jádrem p.m. jsou významy vyjádřitelné:

(a) tzv. postojovými predikátory typu vím, věřím, myslím, pochybuji, …, které vystupují v maticových větách (v jiném tvaru než v 1. os. sg. prézenta jsou ovšem deskriptivní, nemají funkci vyjádření postoje, nýbrž jsou součástí propozičního obsahu):

(b) tzv. postojovými disjunkty typu jistě, určitě, doopravdy, překvapivě, charakteristicky, oprávněně, viditelně, logicky, naštěstí, údajně:

Termín „postojový“ pochází od ✍Poldaufa (1959), termín „disjunkt“ (jako opak termínu ↗adjunkt = nevalenční doplnění predikátu) od ✍Greenbauma (1969); ve funkční gramatice ✍Dika (1997) se označují jako postojové satelity. Jde o výrazy, které nejsou součástí stavby věty, fungují jako rematizátory (stojí na začátku rematické složky výpovědi) a z větší části se překrývají s tzv. ↗větnými adverbii (jejichž rozsah je ovšem širší). Vzhledem k tomu, že sémanticky jsou (stejně jako větná adverbia) zpravidla převoditelné na predikátové konstrukce typu „je/bylo jisté/překvapivé/charakteristické, že…“, je v některých č. pracích (Grepl v ✍SČ, 1998, a v ✍ESČ, 2002:324–326) tendence chápat jako vyjádření zejm. postojů kladného n. záporného hodnocení v podstatě každou maticovou větu obsahující hodnotící n. voluntativní (a) slovesný výraz v préz., a to nejen v 1. os. sg. préz., tedy nejen lituji/chci/pochybuji, …, ale i v 3. os. sg. préz. s osobním zájmenem 1. os. v akuz. (mrzí/těší/štve mě, …) n. v dat. (vadí/imponuje/líbí se mi, …) n. bez takového zájmenného předmětu (nesluší se/nepatří se/dá se, …); (b) sponově‑jmenný výraz s prézentní sponou s rysem 1. os.sg. (jsem rád/spokojen/smutný, …), n. 3. os. (je správné/špatné/trestuhodné/škoda, …). Zejména u případů s užitím tvaru 3. os. se pak stírá hranice mezi vyjádřením mimopropozičního postoje a hodnotícím významem obsaženým v propozičním obsahu v predikátu, tj. vyjadřování p.m. má zřejmě jádro v disjunktech.

V č. lingvistice se analýzou postojů zabýval Grepl, který v ✍SČ (1998) rozlišuje čtyři základní typy p.m.: (1) ↗postoj epistémický, tj. míru vědění (jistoty), s jakou mluvčí někomu něco sděluje: Pavel už odešel × Pavel už patrně odešel; (2) ↗postoj hodnoticí: Pavel už odešel × Pavel už bohužel odešel; (3) ↗postoj preferenční: Omluv se mu × Raději se mu omluv; (4) ↗postoj emocionální, např. údiv, podiv, překvapení, …: Uměl × Kupodivu uměl. Z hlediska ↗teorie mluvních aktů je závažné poznání, že některé typy p.m. jsou obligátně spjaty s jistými druhy a typy ↗komunikačních funkcí: jsou jejich inherentní (konstantní) složkou a patří v tom případě k jedné z nutných pragmatických podmínek, k tzv. podmínce upřímnosti, jejich úspěšné realizaci, a tím zároveň k jednomu ze závažných kritérií jejich klasifikace. Např. ve výpovědích s funkcemi výtky, výčitky, ať už s formou ↗explicitní performativní formule (Vytýkám ti, žes mi to neřekl včas), n. s formou nazývanou Greplem termínem ↗komunikační výpovědní forma (Takys mi to mohl říct včas!; Tos mi to nemohl říct včas!; Cos mi to neřekl včas!; Žes mi to neřekl včas!? aj.), je vždy implikován postoj negativního hodnocení toho, co adresát ne/udělal, popř. ne/dělá; jinak řečeno, mluvčí tím, že někomu něco vytýká, vyčítá apod. dává zároveň najevo, že hodnotí jeho jednání negativně. Vyjádřením postoje implikovaného v daném druhu komunikační funkce může být tato funkce v odpovídající komunikační situaci nepřímo (indirektně) realizována: Je špatné, žes mi to neřekl včas; Škoda žes mi to neřekl včas; viz také ↗indirektní realizace komunikační funkce. Z hlediska teorie ↗modality bývají ve slavistice (včetně bohemistiky) p.m. (nejednou včetně emocionálních) chápány jako jádro tzv. subjektivní modality. Naopak ve školních mluvnicích se za p.m. chápe jeho komunikační záměr a podle postoje mluvčího se rozlišují věty oznamovací, tázací, rozkazovací, přací a zvolací.